Jít na rozhovor s muzikantem Matějova formátu a chtít si povídat o bydlení mi nepřišlo jako nejlepší nápad. Nakonec z toho ale bylo velmi příjemné setkání. Matějovi rodiče se totiž vždycky zajímali o bytový design a syn tuhle lásku zdědil.
Je pro vás to, jak bydlíte, důležité, nebo přikládáte váhu spíš tomu, s kým bydlíte?
Určitě je nejdůležitější, s kým bydlíte. Ani ten největší luxus vám nevytvoří to hezké intimno, které máte se správným partnerem, takže určitě preferuji spíš toho dobrého člověka. Nejlepší je samozřejmě bydlet s dobrým člověkem v pěkném bytě.
Jaký styl se vám líbí a jak se to shoduje s tím, co máte doma.
Jsem spokojený s tím, co mám. Žiju v centru Prahy se skvělou manželkou a s krásnými dětmi a máme dobré sousedy. Jediné, co mi chybí, je nějaká malá vlastní místnost, kde bych měl klid na učení textů, což jde teď s malými dětmi dost těžko. Ale manželka správně namítá, že takovouhle místnost by chtěla taky. Mohli bychom se v té místnosti střídat. Navíc jsem teď začal sbírat boom boxy – přenosné kazeťáky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Už mám pěknou sbírku, ale potřeboval bych prostor, kde bych si je mohl vystavit a kochat se jimi. Mimochodem je to i velice pěkná bytová dekorace.
Shodnete se s manželkou na vkusu?
Z 99 % ano. Manželka má ráda funkcionalismus, ten já mám rád v architektuře taky, ale v interiéru už míň, je to na mě příliš studené. Krásný příklad je třeba vila Tugendhat, kterou obdivuji, ale bydlet bych v ní neuměl. Je to spíš taková galerie a party haus a ne dům pro rodinu s dětmi.
Mně se líbí rozumná kombinace moderního nábytku se zajímavými staršími kousky nebo doplňky či spotřebiči, které ten prostor zútulní. Ale musím říct, že věci, které jsme doma zrealizovali, se mi moc líbí. Jsou pěkné a zároveň funkční a cítíme se v nich dobře. Ale je to zásluha hlavně manželky.
Máte nějaké oblíbené značky nábytku?
Vůbec se nestydím za to, že s manželkou chodíme rádi a často nakupovat do IKEA, kde mají velice pěkný nábytek, který se do našich prostor mimořádně hodí. Jinak žádné značky nepreferuji. Spíš je to tak, že dostáváme domů věci od našich, kteří milují bytový design a jsou takoví sympatičtí kramáři. Občas přinesou nějaký pěkný hrníček či sofátko a vždycky se trefí.
Sníte o nějakém designovém kousku, který byste si domů rád pořídil?
Vždycky jsem si přál mít kruhy, které bývaly v tělocvičnách, tak jsem je teď od našich dostal k čtyřicátým narozeninám. Ty budou jednou viset na chalupě, až ji doděláme.
Která místnost je pro vás stěžejní?
To bych okomentoval lehounkým bonmotem – s tím, jak muž stárne, se ty místnosti rapidně mění. Nejdříve jsem se z dětského pokoje přemístil do ložnice, abych následně skončil v kuchyni. A tam je mi opravdu dobře, protože rád vařím a zároveň mi to dodává pocit, že doma strašně pomáhám, čímž se vymaním z takových nepříjemných prací, jako je luxování a vytírání. Baví mě to a dobrá kuchyň je pro mě v domácnosti zásadní.
Přikládáte věcem v bytě velkou důležitost?
Jak kterým. Jsem spíš praktického založení, mám rád funkčnost a myslím si, že člověk by neměl být otrokem věcí, které doma má. Pamatuji si, že babička měla takový těžký koberec s třásněmi a celý život ty třásně rovnala. Pro mě by bylo lepší je ostříhat.
Jsou věci, ke kterým máte hlubší vztah?
Mám citovou vazbu k dvěma věcem. K jedné biedermeierovské skříni, kterou mají naši doma a kterou jsem si do budoucna zamluvil. Celé dětství jsem se do ní schovával a krásně to tam vonělo ložním prádlem, které tam maminka ukládala. Taky jsem tam odrodil naši kočku. Ona ta skříň má i zajímavou historii. Zjistili jsme, že kdysi patřila slavné rodině Kavalierů, která ji věnovala své služce jako poděkování za dlouholetou službu. Táta tu skříň na poslední chvíli zachránil před demolicí a od dělníků, kteří vyklízeli byt, kde skříň byla, ji získal za flašku rumu. Tou druhou věcí je malovaná selská truhla, kterou mají naši na chalupě. Mám ji spojenou s dětstvím a s tím, jak jsem v ní v dětství kramařil.
Putuje s vámi nějaký kus nábytku a nikdy se ho nevzdáte?
Je to jídelní stůl, který vyráběl táta s kamarádem Michalem Řičicou, uměleckým truhlářem a řezbářem. Michal k němu udělal intarzovanou desku ve stylu Joana Miróa a táta ke stolu vyrobil podnoží z betonu. Tenhle stůl se mnou putuje od mého prvního samostatného bytu.
Jste schopný občas doma něco opravit?
Manželka se mi směje, protože jsem si koupil takovou velkou sadu nářadí asi za čtyři a půl tisíce a používám z toho většinou jen takový malý imbus a kombinačky. Ale jo, umím i něco přivrtat, ale domácí kutil nejsem.
FOTO: DERECK HARD
