O tom, že ho baví porotcování v nové soutěži na Primě, že nemá rád trendy, miluje svůj domov, ale také o tom, že i mistr dílny se jednou utne...
Bydlíte v bytě v centru Prahy, neměl jste jako architekt ambice postavit si dům podle svého návrhu?
Měl a postavil. Osobně si myslím, že rodinný dům, jak se tomu říká, je nejkrásnější disciplína, i když je v profesi považována za to nejzákladnější, co musí architekt zvládnout. Ano, rozhodně projekt například pro Rádio Svobodná Evropa má bezesporu nesrovnatelně komplikovanější zadávací parametry, ale když má rodinný dům vypadat a především fungovat pro konkrétní rodinu, její specifické individuální a právě i ty společné potřeby, tak je to „vrcholné dílo“. Pochopitelně nebavím se o univerzálním katalogovém typu domu pro anonymního zákazníka.
Jak dům vypadá?
Vypadá, jako že je v té vesnici odedávna. Ale není to nějaká replika, nebo skanzen. Sice není vybaven tou nejmodernější technologií (já i moje žena jsme v tomto ohledu konzervativnější, na rozdíl od našich dětí, které pochopitelně baví co nejnovější technologie), jsou tam kamna, krb a přímotopy, které se dají zapnout předem smskou. To a vyhřívaná podlaha v koupelně je asi jediný „technologický“ komfort. Není to ani dřevostavba, nemáme tam baterii, větrnou elektrárnu ani vrty, ale protože jsme na kraji vesnice, kde pořád fouká, topíme tam tím, co popadá ze stromů, a za celých deset let jsme ještě nekoupili ani polínko. Je to klasickou empirií a osvědčenou technologií postavený dům. Na tom místě už stála chata, kterou jsme rozebrali, a co se dalo, použili v novém domě. A střešní krytinu jsme například převezli z likvidovaného hospodářského stavení, téměř všechna okna a dveře jsou z Antik bazaru Spomyšl, a tak hned „po slavnostním otevření“ vypadá, že je tu odjakživa. Je z něj výhled na všechny strany, protože miluji sledovat oblohu, horizont, pohyb slunečních paprsků. Je usazen přímo na terénu, takže máte pocit, že splýváte přímo se zahradou.
Doma jste si prý kromě televize vyrobil úplně všechno sám, pochvalte se a inspirujte naše čtenáře.
Během našeho života jsme prodělali mnoho rekonstrukcí. Spolu s bratrem jsme předělávali náš byt po rodičích, pak si vzájemně pomáhali na svých už samostatných bytech, přišly rodiny, s každou fází je potřeba ledasco změnit. Ano, zvláště bratrův půdní byt byl designován jako penthouse pro nekonečné mejdany, kde každý detail byla zakázková výroba, a dostal se tak na stránky mnoha i zahraničních časopisů. A většinu toho jsem opravdu dělal od návrhu po realizaci.
Foto: archiv redakce
Je také něco, co se vám vyloženě nepovedlo vyrobit?
Pochopitelně. Asi nejšílenější zkušenost byla s tzv. polohovatelným křeslem. Moje žena si oblíbila úplně jednoduché polohovací lehátko z první republiky u kamarádky (dneska se dají koupit v každém Hornbachu mezi zahradním nábytkem), a tak jsem si řekl, že jí udělám radost, a k narozeninám jsem nechal vyrobit repliku. Původní jednoduché z trubek sestavené křeslo jsem si pečlivě přeměřil a řekl jsem si, že jen změním design, když jsem ten architekt… Zadal jsem výrobu přenádherného křesla s broušenými kovovými klouby, dřevěnými nádherně tvarovanými bukovými područkami, stálo mne nakonec neuvěřitelných padesát tisíc (!) a nefungovalo! Dodnes nechápu, kde byla chyba. Skončilo ve šrotu a v kamnech… Ale s postupem času jsem si naštěstí uvědomil, že v mnohém je lepší se obrátit na odborníky, kteří disponují správnou technologií, dílnou, umem, a hlavně nepřeceňovat formu nad funkcí a samotným smyslem.
Jak se cítíte v roli porotce v pořadu Dream team - Mistři dílny, který teď můžeme sledovat na TV Prima?
Právě i s takovými zkušenostmi o tom něco vím. Jde o to – zvláště v jasně vymezeném časovém úseku – odhadnout možnosti. Nepřepísknout to s ambicemi a zároveň mít nápad. Pak pochopitelně vědět, jak na to. A navíc – a to tu hraje velice podstatnou roli – komunikovat jak mentálně, tak fyzicky s kolegy.
Jsou pro vás tito nadšenci ze soutěže něčím inspirativní?
Vším. Nasazením, postupem uvažování i chybnými rozhodnutími. Nebo i tím, jak to, co mi přijde jako chybné rozhodnutí, se obrátí v klad. Anebo naopak. I zvolením technologie a postupů. Konečně nářadí a právě technologie v posledních letech udělaly velký pokrok a na úroveň hobby se dostala obrovská řada profi možností. Každý ze soutěžících sice inklinuje k jedné profesi, např. truhlařině, druhý je zase zámečník atp., ale ta synergie a přesahy, kdy se rychle učí jeden od druhého, jsou inspirativní.
S vaší ženou sdílíte společný byt už dlouho, dokážete se vzájemně ještě něčím překvapit (nějakým kusem nábytku, doplňkem atp.)?
Teď, po mnoha rekonstrukcích, které odrážely vývoj již zmiňovaných životních etap vč. přibývání a následného „ubývání“ dětí, se už dlouho nic nemění. Máme to, jak se říká, už „vychytané“ optimálně. Občas přibude grafika, obraz, kamínek z dovolené, ale to jsou drobnosti. A vybavení kuchyně se trochu, vlivem syna, který má rád nové technologie, mění.
Putuje s vámi něco, čeho se nikdy nevzdáte?
To je pro mne dost děsivá představa – jak je u Čechů (např. oproti Američanům) zvykem neměnit své sídlo. A právě představa, že bych všechny ty sentimentální krámy musel při stěhování řešit, je děsivá. I proto jsme si řekli, že do našeho vesnického domu nic tahat nebudeme. Udržujeme jej v předmětové askezi. Protože jakmile člověk něco přitáhne s tím, že si to později najde svoje místo, tak to je začátek skladiště a to já nesnáším. Navíc jsem ve věku, kdy už vím, že se o to svoje, co dojímá právě jenom mne, musím postarat já ještě za života, abych tím nezatížil děti. Takže inventarizuji, třídím, vyhazuji.
Foto: archiv redakce
Co pro vás znamená slovo domov?
Vůně, sotva vstoupím do dveří. Miluji, když přicházím, zámek je na dva západy a já vím, že doma nikdo není. Stejně tak ale miluji, když přicházejí členové rodiny a už podle pozdravu ode dveří poznám, s jakou náladou. Probereme to nejdůležitější v kuchyni. Pak je každý ve svém. Pak se potkáme cestou do koupelny, ložnice, do lednice, do špajzu… Domov, respektive byt je i naší kanceláří, takže provoz tu je 24/7.
Máte nějaké oblíbené designové ikony (doplňky, značky nábytku), které jste si do bytu pořídil, nebo byste si je přál?
Ne. Takhle jednoduše to mám. Nejsem značkař ani snob. Když najdu (a jako architekt scénograf často hledám) něco šikovného, je mi jedno, že je to například ze Sconta…
Sledujete trendy v bydlení – pokud ano, co se vám líbí?
Trendy nemám rád vlastně v žádné oblasti. Módičky a náhlá vzedmutí mne nepřitahují. Jsem konzervativnější a věřím ověřené kvalitě, empirii a nějaký influencer, který „objevil Ameriku“, mne neovlivní…
Je u vás doma na „první dobrou“ poznat některá z vašich mnoha profesí?
Nevím, zda prudič je profese, ale v tom jsem opravdu dobrý. Všechno musí mít své místo a asi za ta léta soužití je doma téměř všechno podle mne. Možná že moje žena si zase myslí, že je všechno podle ní. Anebo vlastně já myslím, že jsem jí v ledasčem ustoupil, a možná ona si myslí, že ustoupila mně. A tak je to asi správně. Kompromis je pozitivní stav. Ale co se týká skutečné profese, tak celý náš byt je vlastně autorským dílem. Veškerý nábytek, zařízení, dispoziční řešení.
Kde je vám doma nejlépe?
Souvisí to s tím dlouholetým vývojem, a vlastně se vracím k úvodu, co jsem říkal o rodinném domě. Tak i pro byt platí, že architektura a design domu/bytu je zhmotněním vztahů mezi těmi, co tam žijí. A zase je to i o tom kompromisu. Takže když jeden vnímá potřeby i toho druhého, tak se to dá vyladit a je tam dobře všem. Tím chci říct, že pak je mi dobře všude – pochopitelně u mě v pracovně, kde jsem sám, ale raduji se, když tam za mnou někdo přijde (dveře mám stále otevřené), v kuchyni, kde se potkáváme všichni, v koupelně s oblázkovou koupelnou z kamínků, které jsme si asi před třiceti lety odněkud přivezli. Mimochodem – máme jednu koupelnu s jedním umyvadlem pro celou rodinu. Celkem dobrý test ohleduplnosti. Dokonce máme praxí vcelku ověřenou teorii, že singles tráví v koupelně desetinásobek času oproti těm, kteří se o koupelnu byli vždycky zvyklí dělit…
Poprosím o nějakou „bydlící“ radu čtenářům či postřeh, který byste rád předal.
Při vymýšlení, hledání a tvorbě „domova“ nevycházejte z líbivých vizualizací, katalogů a fotek v časopisech a na webu. Pro inspiraci proč ne, ale vycházejte z toho, co potřebujete, co cítíte, jak vnímáte sebe i ty, se kterými tam budete bydlet od rána do večera a – jak se na svatbách říká – v dobrém i zlém. Je dobré mít kde se scházet a kam si utéct.
Na čem právě teď pracujete, kde vás můžeme vidět, co chystáte nového?
Dělám teď nejvíc v divadle. Na Fidlovačce uvádějí moji adaptaci kultovního rytmikálu Kouř. Až se doba vzpamatuje, ve Studiu DVA se na jeviště vrátí Saxana, Šíleně smutná princezna a Malý princ. Který i díky tomu, že je to one man show (úžasný Jan Cina), se ale hraje stále. V divadle Kalich hrají muzikál Vlasy, na jejichž adaptaci jsem také hrdý, a ti mladí to hrají skvěle. Připravuji další autorské hry, ale o tom příště.
