Vytížený herec a moderátor si našel čas a vypracoval pro nás velmi svědomitě odpovědi na naše obvyklé otázky. Je vtipný, přímý a fandí českému designu…
Vzpomenete si na vaše první bydlení bez rodičů? Kde a jaké to bylo?
Bylo to v prvním roce vysoké školy, v mém případě pražské DAMU, a dostal jsem přiděleno ubytování na gigantických studentských kolejích na Jižním Městě. Deváté patro na koleji Otava bylo naším rajónem a viděno dnešníma očima: bylo to neskutečně zábavné a di-voké zároveň. Kromě studentů DAMU byli na stejném patře i kolegové z Vysoké školy ekonomické, se kterými jsme velmi brzy na společných mejdanech našli společnou řeč. O pokoj jsem se dělil s mým tehdejším spolužákem a současným ředitelem brněnského Národního divadla, režisérem Martinem Glaserem. Vedlejší ubikaci okupovali další dva spolužáci z oboru herectví a všichni tři, vyjma mě, měli v té době dlouhé vlasy. V nějakém náhlém záchvatu pořádkumilovnosti a zřejmě po epizodě v koupelně, kdy byly všude jejich dlouhé kadeře, jsem rozvěsil po celém pokoji cedulky, že se důrazně žádá po všech, co mají dlouhé vlasy, aby si je laskavě uklízeli a nenechávali je válet v prostoru, kde bydlí i lidé s krátkým sestřihem. Musím po letech přiznat, že navzdory ostrému tónu mých edukativních cedulek se toho ani pak moc nezměnilo.
Nechal byste si při zařizování radit od designéra či architekta?
Mám za to, že při vytváření kompletní podoby nového bydlení je skvělý nezávislý pohled profesionála, který může korigovat a kultivovat vaše vlastní představy. Nebo naopak přijít se zcela nečekaným řešením, které by vás samotné nikdy napadnout nemohlo. Takže ano, pokud bych se pouštěl do nějakého takého projektu, jistě bych ho přinejmenším konzultoval s profesionály v oboru. Mám to štěstí, že mezi přáteli mám několik architektů, takže bychom to jistě zvládli i příjemnou formou někde u piva či sklenky dobrého vína.
Co pro vás znamená slovo domov?
Bude to znít banálně, ale je to místo, od něhož zpravidla máte klíče a kam když vkročíte, zmocní se vás onen neopakovatelný pocit, že jste v místě, které je bezpečné a vlídné, zkrátka doma. A je v zásadě téměř nepodstatné, zdali je to kolejní pokoj nebo opulentní vila na Hanspaulce.
Zajímáte se alespoň okrajově o architekturu či interiérový design?
V obou rozhlasových pořadech, které na Českém rozhlase moderuji (Noční Mikrofórum a Blízká setkání), se pravidelně potkávám s lidmi ze světa designu a architektury. V poslední době to byl třeba nositel letošní Ceny Czech Grand Design a umělecký šéf Moseru Honza Plecháč nebo třeba i jeho pedagog prof. Jiří Pelcl. Svět vizuálního umění a postavení českých tvůrců v evropském i světovém kontextu je téma, které mě nesmírně zajímá a mám mimořádnou radost z každého úspěchu, který naši domácí tvůrci v tomto mimořádně exponovaném oboru zaznamenají.
Existuje nějaká vytoužená věc, kterou byste si chtěl pořídit?
Když jsem zmínil Jana Plecháče a jeho poslední práce pro sklárnu Moser, líbila by se mně jistě jeho ikonická váza Abyss, ale to ještě asi budu muset chvíli šetřit. A pokud bych měl zůstat u skla, ovšem u nějaké realističtější varianty, pak bych volil některý z kousků, který vytvořil Rony Plesl pro sklárnu Rückl.
Máte nějaký předmět či kus nábytku, který s vámi putuje životem, a víte, že se ho nikdy nevzdáte?
Já nejsem moc velký „věcař“ a snažím se nevázat k ničemu hmotnému, poněvadž velmi dobře vím, jak pomíjivý život mohou takové předměty mít. Čeho bych se ale velmi nerad vzdával jsou obrazy a grafiky, které mám rád a k nimž chovám velmi osobní vztah.
Která místnost je pro vás stěžejní?
Myslím, že existuje jen velmi málo lidí, pro které by nebyla důležitá ložnice. Poctivá a bytelná postel je myslím základ jakéhokoli spokojeného a harmonického bydlení. Na kvalitní spánek navazuje ale i potřeba něčeho dobrého k snědku, takže bych asi pokračoval kuchyní, a tak bych mohl postupovat dále. Každá z místností by měla mít svůj nezastupitelný smysl, a tak mám za to, že je každá v nějaký okamžik tou stěžejní.
Kam doma utečete, když potřebujete „vypnout“?
Nemáte-li palác o několika křídlech, většinou se doma nikam utéct nedá. Krásně se ale utíká do přírody. Praha má to velké štěstí, že má obrovské plochy zeleně i na svém území a nadto se dá po několika desítkách minut jízdy dorazit na nádherná místa v jejím relativně blízkém okolí. Takže útěk je ideální do lesa, na hory, do klidu a ticha.
Měl byste „bydlicí“ vzkaz pro čtenáře?
Netroufal bych si nikomu mluvit do tak intimní záležitosti, jako je bydlení, ale jeden vzkaz bych přece jen měl. Pokud máte rádi něco hezkého na zdi, zkuste se porozhlédnout a nakoupit výtvarná díla našich mladých umělců. Nejenže dostanete za poměrně vlídnou cenu krásné a zajímavé kousky do vašeho domácího prostoru, ale taky podpoříte dorůstající generaci malířů a grafiků, díky čemuž budou moci dál pracovat a tvořit. A taky se vám samozřejmě může stát, že natrefíte na někoho, kdo se za pár let či desetiletí proslaví tak, že budou pak moci vaši potomci stát u obrazu a říkat: „Tak tohle naši koupili ještě v době, kdy ho/ji nikdo neznal, a dneska bychom za to v Sotheby’s dostali majlant!“
Kde vás můžeme aktuálně či výhledově vidět či slyšet?
Vidět mě můžete v Činoherním klubu, nejnovější premiéru si odbudu v Divadle Na Fidlovačce. Je to brilantně sepsaná komedie o neúspěšné herečce, která se dala na dráhu televizní věštkyně a v rámci vysílání jedné epizody se jí zjeví sám papež Jan Pavel II. Tato událost spustí kolotoč pravděpodobných i velmi neuvěřitelných situací a poprvé můžete naši Věštkyni vidět 11. 5. Pokračujeme taky v natáčení nekonečného seriálu Ulice, kde se v naší lince objeví docela nové postavy na prezidiu Komory zubních lékařů a mé seriálové manželství projde dosti náročnou zkouškou. Ovšem na to, jak to všechno dopadne, si musíte samozřejmě ještě chvíli počkat. Zůstávám věrný i svému milovanému rozhlasu, se kterým se letos vydáváme i na cesty po celé republice. 16. 5. nás můžete potkat a vidět na zámku Kolowratů v Rychnově nad Kněžnou. Těšit se můžete na Aleše Cibulku, famózní zpěvačku Dashu, ředitele Českého rozhlasu Reného Zaorala a i mou maličkost.
