Kousek za Prahou si svůj skromný domov před lety začala budovat herečka Dáša Kouřilová. Ambici proměnit jej v dokonalé hnízdo však vzhledem k nečekaným životním událostem odložila a energii se rozhodla věnovat spíše cestování a zážitkům.
Jak jste došla k tomu, že byste si chtěla pořídit domek?
Pocházím z vesnice na Třebíčsku, vyrůstala jsem ve starém rodinném domě, a tak jsem zcela přirozeně vždycky toužila mít domek se zahradou. Když mi bylo asi deset, odstěhovali jsme se s rodiči do paneláku, pak jsem se mnohokrát stěhovala z bytu do bytu, z pronájmu do pronájmu. Nikde mi to ale k srdci nepřirostlo.
Foto: Jiří Hurt
Kdy se vám podařilo pořídit pozemek?
Asi před sedmnácti lety. Byli jsme mladá rodina se dvěma dětmi a dost omezeným rozpočtem. Hledali jsme proto pozemek, který nebude příliš drahý, a našli jsme jej v menší vesnici nedaleko Prahy.
A co stavba?
Získali jsme hypotéku, koupili si projekt na dům a prostřednictvím firmy jsme začali stavět. Bohužel jejich práce nebyla úplně podle našich představ, takže jsme spolupráci nakonec vypověděli. Stěhovali jsme se v podstatě do nedokončeného domu, víceméně do holé stavby a museli jsme spoustu věcí dodělávat za běhu. Pravda je, že dodnes mnoho z těch věcí není hotovo. Život přinesl celou řadu „turbulencí“, a tak nezbylo než od představy dokonalého hnízda upustit. Bydlení je otázkou času, peněz a hlavně priorit. A ty se mi během let změnily.
Foto: Jiří Hurt
Co pro vás bylo při plánování domu nejdůležitější?
Hodně mi záleželo na umístění kuchyně a jejím propojení s obývacím pokojem. Ráda vařím a vyhovuje mi, když při tom mohu komunikovat s dalšími lidmi. Zároveň jsme v době zařizování domu měli malé děti a otevřená kuchyň tak dávala smysl – mohla jsem je mít stále na očích a zároveň se věnovat práci v kuchyni.
Jak to dopadlo se zahradou? Splnila vaše představy?
Částečně. Když jsme si pozemek pořizovali, byl to vlastně jen kus pole na kraji obce. Nebyly tady žádné stromy, žádná zeleň, jen ornice. Zahradu jsme tedy museli vybudovat úplně od nuly. Těší mě, že dnes už tady máme vzrostlé stromy, okrasné i ovocné. Dominantou je vrba vyrostlá z pomlázky, kterou jsem kdysi dávno trošku na zapřenou zapíchla do rohu pozemku a pak jsme se nestačili divit, jak krásně vyrostla. S bývalým manželem jsme ji přesadili doprostřed pozemku, aby měla dostatek prostoru, a od té doby tady je a vnáší do zahrady život a pohyb. Její dlouhé větve vypadají, jako by měla vlasy, ráda sleduji z okna, jak vlají ve větru. A to ji každý rok na jaře ostříháme úplně dohola, na babku. Ale stačí pár týdnů a zase se krásně zazelená.
Foto: Jiří Hurt
Co dalšího vám na zahradě roste?
Všechno možné. Když se mi nějaká rostlina líbí, tak ji prostě někam píchnu a buď se uchytí, nebo ne. Žádný velký design. Dobře se u nás daří například levanduli, té je tu spousta. Stejně tak se daří i jiným bylinkám – mám dobromysl, meduňku, mátu, pažitku, libeček, rukolu... Jsou to užitečné rostliny, a tak je nechávám růst, kde chtějí. A tak vlastně přistupuji k celé zahradě, nechávám ji tak trochu žít svým vlastním životem. U terasy nám roste velký fíkovník, za domem pak nechybí ani pár užitkových záhonů.
To vypadá, že zahradě věnujete hodně času...
Když byly děti menší, tak jsem se snažila pěstovat kde co, třeba i brambory. Dělala jsem sirupy a marmelády. Dnes jsem ale dost pracovně vytížená a ve volném čase si plním jiné sny, které mě naplňují a které nechci odkládat. Nikdo nikdy nemůžeme vědět, co přijde. A tak myslím, že je třeba využít každou chvilku, dokud to jde. Proto jsem teď dala přednost koníčkům – tanci, sportu, výletům a cestování.
Vozíte si z těch výletů nějaké poklady do domácnosti?
V současné době cestuji obvykle jenom s batůžkem, takže na to úplně není prostor, nicméně dřív jsem to dělávala. Například ze Španělska nebo z Tuniska jsem přivezla talíře a misky, které mi stále dělají radost. Kapitola sama o sobě jsou pak hrníčky. Těch máme doma strašně moc a skoro u každého si přesně pamatuji, odkud je nebo od koho jsem jej dostala. Ale od dětí už mám zákaz vozit další, už je nemáme kam dávat (smích).
Foto: Jiří Hurt
