Na samotě v Máchově kraji, kde kdysi stávala stodola, si malířka a multitalentovaná umělkyně Lu Jindrák Skřivánková postavila dům přesně podle svých představ. Nazvala jej Stairhouse podle dominantního monolitického schodiště bez zábradlí. Je pro ni místem odpočinku daleko od civilizace, ale také prostorem pro setkávání a tvorbu. Hlavní roli v něm hrají kámen, beton a omítky, které člověka lákají, aby si na ně sáhl.
Stvolínecké Petrovice leží v Sudetech, nedaleko České Lípy. Kdysi to byla velká vesnice se třemi hostinci, dnes už tu ale zůstalo jen několik stavení. Nejbližším sousedem Stairhousu je myslivna a za oknem se pasou krávy. Když Lu Skřivánková pozemek spolu se svým tehdejším manželem Alexem Jindrákem objevila, ihned poznala, že právě sem může utíkat před vřavou velkoměsta.
Už samotná stavba místu vrátila kus jeho minulosti. Při kopání základů byly objeveny tmavé kameny ze sopečné půdy, na které krajina stojí. Nikdo je neodvezl. Dnes leží před domem a tvoří val nahrazující plot, do budoucna je ale chce Lu rozmístit po celém pozemku. „V Bretani mě okouzlilo, že tam místo plotů staví kamenné valy. Pozemek není uzavřený, jen jemně ohraničený, a kameny pořád patří krajině,“ vysvětluje umělkyně.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Kaplička v nafouklém kabátě
Dům stojí v chráněné krajinné oblasti, a tak musel respektovat její pravidla. Architekt Jan Žaloudek proto navrhl sedlovou střechu a okna se zkosenými špaletami, a stavba tak trochu připomíná venkovskou kapličku. Velikost místností, podobu fasády, interiér i okna si ale Lu Skřivánková určila sama. Stavba trvala tři roky.
Na první pohled zaujme její fasáda. Nemá ostré hrany ani hladké plochy, je plná vlnek a hrbolků, a dům tak vypadá, jako by byl trochu nafouknutý. Tento efekt vytváří pastovitá omítka Weber s výraznou strukturou, která v průběhu dne zachytává světlo z různých úhlů. Během dne se tak mění i vzhled domu.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Schody jako vzpomínka
Své jméno dostal dům podle schodiště, které tvoří jeho srdce. Jedná se o monolitický betonový odlitek bez zábradlí, který se do domu usazoval shora, když ještě neměl střechu. Schody jsou vzpomínkou na rodinného přítele Petera Schillera. Ten v roce 1939 odjel s dalšími židovskými dětmi transportem do Londýna, kde se později stal lékařem a psychoterapeutem.
„Peterův dům v Londýně pro mě byl v dětství kouzelným místem a jeho středem bylo právě schodiště. Sedávalo se na něm, povídalo, hrálo. Chtěla jsem, aby i můj dům měl takové srdce,“ říká Lu Jindrák Skřivánková. Až později zjistila, že se Stvolínecké Petrovice kdysi německy jmenovaly Petersdorf, tedy Petrova ves. „Když jsem to slyšela, měla jsem husí kůži. Jako by mě sem Peter sám poslal,“ dodává.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Dům, který se čte dlaněmi
Celý interiér stojí na kontrastu struktur. Stropy jsou z pohledového betonu, který zjemňuje drobná keramická dlažba v duchu wabi-sabi. Pokrývá skoro celý dům a odkazuje na Japonsko a Koreu, země, které Lu miluje a které výrazně ovlivňují její tvorbu. Velkou roli hrají také pastovité omítky Weber v různých zrnitostech. Kromě fasády je najdeme na skříňkách v ložnicích, na reliéfu nad postelí nebo na stěně v koupelně.
„Pastovité omítky se vyrábí v různých zrnitostech a právě velikost zrna rozhoduje o tom, jak bude povrch působit. Jemné zrno vytvoří klidnou, téměř sametovou plochu, hrubší zrno vrhá drobné stíny. Stěna tak žije podle toho, odkud na ni dopadá světlo. Ve Stairhouse je krásně vidět, že kombinací různých zrnitostí lze s povrchem pracovat stejně, jako pracuje malíř s plátnem. Výsledek ovšem nevnímáte jen očima, ale i hmatem,“ vysvětluje Tomáš Pošta, odborník na omítky z Weberu.
Struktura omítky proměnila i obyčejný nábytek. Skříňky z IKEA, které Lu přepracovala ve spolupráci s designérem Ivem Jedličkou, díky nim mají výrazný, téměř sochařský povrch a vůbec nepřipomínají sériový výrobek.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Obraz, který maluje každý
V obývacím pokoji s kuchyní se život soustřeďuje kolem ručně intarzovaného stolu. Obrovské prosklené okno se z něj otevírá na louku, kam se občas přijdou pást sousedovy krávy. Hned vedle visí tapiserie, jejíž jemný vlas se mění pod dotykem ruky. Každý, kdo si ke stolu sedle, na ní svými zády nevědomky vytváří vlastní obraz. Horní okraj tapiserie kopíruje vrcholky Českého středohoří.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Domem se proplétají velká svítidla z papírmaše od studia Playform designérů Matěje Coufala a Filipa Hrubého. „Působí jako nezmaři, takoví tvorové, kteří tento dům obývají s námi,“ říká Lu Jindrák Skřivánková. Hravost se tu objevuje i v menších detailech. Stolička Towel Stool od vídeňské designérky Laury Dominici připomíná hromádku barevných ručníků a falešný ručník je i dalším uměleckým objektem v domě.
Koupelna je inspirovaná korejskými lázněmi jjimjilbang. Obklady v odstínech smaragdu sahají od podlahy až ke stromu z hrubého betonu a obložená je jimi i vana. Místnost tak působí jako tmavá jeskyně, ve které probíhají soukromé rituály. Světlo sem vnáší skleněný lustr od Filipa Hrubého. „Chtěla jsem, aby se mytí stalo obřadem, ne jen všední rutinou. Korea mě ovšem inspiruje pořád, a brzy se do ní chystám znovu,“ říká umělkyně.
Foto: Weber, Saint-Gobain
Spát v obraze, odpočívat v nice
Hlavní ložnici dominuje měkká čalouněná postel s izolační deskou z minerální vlny Isover. „Je to obraz, ve kterém spíme,“ popisuje ji Lu. Čelo postele tvoří sochařský reliéf, opět pokrytý hmatatelnou pastovitou omítkou. Měkké tvary v kombinaci s hrubou omítkou dodávají prostoru teplo, aniž by ho zahlcovaly.
Ze skříně v ložnici stoupá vzhůru barevný, hravě pokroucený žebřík, který podle kresby od Lu vyrobil Robin Fišer. Vede do niky nad ložnicí, kde se nachází meditační místnost. Ta je postavená z akustických sádrokartonových desek od Rigipsu, které díky perforovanému povrchu a pohltivé vrstvě zachycují zvuk, který se tak neodráží od stěn. Vnitřek je čalouněný a po obvodu jsou zabudovány reproduktory. Uprostřed najdeme matraci se zátěžovou dekou. Místnost se dá úplně zatemnit, takže člověk zůstane sám se zvukem a vlastním dechem. Inspirací pro tento prostor byly hudební lázně ve švýcarském Valsu. „Chtěla jsem místo, kde se člověk může na chvíli úplně odpojit. Stačí vylézt po žebříku a svět dole zmizí,“ říká Lu.
Dům pro druhé
Dům nebyl postaven jen jako soukromé útočiště. Lu Jindrák Skřivánková v něm chce pořádat rezidenční pobyty pro mladé umělce, lekce jógy či ochutnávky naturálních vín. Občas bude možné dům pronajmout i jednorázově. „Vybudovala jsem místo, kde si můžu odpočinout, ale nechci ho mít jen pro sebe. Ráda bych, aby sem lidé jezdili tvořit a zpomalit, a odvezli si domů stejný klid, jaký tu nacházím já,“ říká umělkyně.
