Dům z roku 1750 si Adam Novák s manželkou Petrou pořídili už skoro před desíti lety a rozhodli se postupně dokončit rekonstrukci započatou předchozím majitelem. Zásadní pro ně přitom bylo efektivní využití prostoru, kde si každý člen rodiny najde to své, a také zachování pověstného genia loci.
Adame, kde se vůbec nachází váš domek?
Bydlíme nedaleko Malé Skály. Byl to náš záměr. Vybírali jsme tak, abychom byli v přírodě, a přitom stále relativně blízko Prahy. Jsme obklopeni krásnou přírodou, takovou neobjevenou, daleko to nemáme ani do Českého ráje.
Foto: Jiří Hurt
Kdy jste dům pořizovali a v jakém byl stavu?
Koupili jsme jej asi před devíti lety s tím, že byly hotové všechny hrubé práce – rozvody vody a elektřiny, podlahy a nová okna. Hledali jsme dům tak, abychom jen doladili nějaké drobnosti a mohli se nastěhovat. Nechtěli jsme stavět úplně od nuly, ale ani rekonstruovat od úplného základu, takže právě tento dům se nám v té době jevil jako ideální volba.
Z těch úprav, do kterých jste se pouštěli už sami, co bylo nejsložitější?
Nic zásadního jsme skutečně nedělali. Největší zásah byla asi výměna podlah. Když jsme dům koupili, prakticky všude byly vinylové podlahy a to se nám nelíbilo. Rozhodli jsme se proto vinyl odstranit a položit dřevěnou podlahu. Je to mnohem příjemnější jak vizuálně, tak co se týče došlapu. Obecně si s manželkou na ty umělé materiály moc nepotrpíme. I z toho důvodu plánujeme do budoucna vyměnit také okna.
Foto: Jiří Hurt
Měli jste s manželkou od začátku jasnou představu, jak by váš nový domov měl vypadat?
Spíše jsme naprosto přesně věděli, co všechno od něj potřebujeme. Kromě standardního zázemí a prostoru pro děti jsme potřebovali také každý prostor pro sebe – já na malování a manželka na výrobu svých kosmetických produktů. Proto pro nás při výběru byla zásadní především velikost domu a možnost ho všem těmto požadavkům přizpůsobit.
Vešlo se nakonec skutečně všechno?
Naprosto perfektně. Součástí pozemku byla ještě stodola – takové 300 let staré technické zázemí domu po strop plné sena a starých zemědělských strojů. Rozhodli jsme se i tenhle objekt vyčistit a dát dohromady, takže teď tam máme zázemí pro hosty, relaxační zónu se saunou a já tam mám svůj ateliér. Manželka má pak výrobnu přímo v domě – ta se musela speciálně zkolaudovat.
Foto: Jiří Hurt
Baví vás se v té postupné rekonstrukci domu takhle realizovat?
Ohromně. A protože tu bydlíme, tak je navíc poměrně jednoduché stále něco upravovat a vylepšovat. Díky svému profesnímu zaměření jsem navíc schopen si velkou část těch věcí udělat sám.
Myslíte díky zkušenostem se scénografií?
Přesně tak. Vždycky jsem se věnoval umění a divadlu a dost mi to pomohlo pak navrhnout všechny úpravy na domě i všechna nutná přizpůsobení. Zásluhou toho, že jsme v domě začali rovnou bydlet, jsme s manželkou zvládli skutečně dobře promyslet dispozice, umístění koupelen a podobně.
Foto: Jiří Hurt
Jak jste přemýšleli o estetice domu?
V první řadě jsme usilovali o to, aby stavení dobře zapadlo do krajiny, ve které se nachází. To je koneckonců takový fenomén, který se u nás na vesnicích s oblibou přehlíží. V případě starého domu je za mě potřeba skutečně ctít duch toho místa, jeho historii a původní estetické hodnoty. Zkrátka je třeba k té rekonstrukci přistoupit citlivě a toho jsme se snažili držet jak v exteriéru, tak v interiéru.
Kde v domě se dnes cítíte nejlépe?
Máme to rádi tak nějak úplně všude. Poslední dobou mě dost baví zahrada – když jsme se nastěhovali, prakticky nic na ní nebylo. Všechny dřeviny i keře byly kompletně vykácené. Celé ty roky, co tu žijeme, jsme tak neustále něco někde sázeli a konečně to vypadá, že pozemek začíná trošku zarůstat. Vytváří to i mnohem větší soukromí, což se hodí zvlášť ve spojení s tou saunou.
Foto: Jiří Hurt
Uvědomujete si nějakou konkrétní inspiraci, která na vás zapůsobila a chtěl jste ji promítnout do vlastního bydlení?
Dost často v rámci svých pracovních povinností spolupracuji s architekty a designéry, a tak mám to štěstí, že se občas podílím na hodně designově zajímavých realizacích. Nedávno jsme například v Německu dělali obrovskou restauraci z vlakového nádraží. Dost na mě zapůsobilo, že designéři například nemají vůbec strach v tom velkém prostoru nakombinovat třeba šest různých druhů podlah a celek pořád vypadá dobře! Díky tomu si člověk rychle uvědomí, že i u sebe doma může zajít mnohem dál, než by ho napadlo. Rád zkrátka koukám architektům pod ruce a hledám každodenní inspiraci v jejich odvážných řešeních.
Působíte mimo jiné také jako scénograf pro divadlo i pro film a jako filmový patinér. Co taková práce obnáší?
Pro jednotlivé produkce v podstatě dělám široké spektrum výtvarných zakázek – občas jsou to patinérské práce, někdy zakázkové malby, jindy třeba klasické fresky. Příprava každého filmu je velmi náročná, a to právě i po umělecké stránce. Když si například produkce vymyslí, že chce v nějakém interiéru namalovat fresku z 20. let přes celý strop, tak jim ji vytvořím. Je to práce, na které si člověk zpravidla vyzkouší celou řadu různorodých technik i motivů – od těch historických až po ty moderní či futuristické. Každý projekt je jiný. Vždycky je to ale zábava a výzva.
