Už jako malá holka jsem toužila být hlavní profesí princezna, takže pozvání na hrad, kde se točil Princ Bajaja, jsem prostě neodolala. Na focení exkluzivního interiéru to sice nebylo, ale za nasátí atmosféry, výhled z věže a příjemné popovídání s tamějším „pánem“ Ondřejem to rozhodně stálo.
Kam až sahá historie hradu?
Hrad pochází ze 14. století a byl vystavěn pány z Lipé. Málo známou, ale pro české dějiny významnou osobností, která na hradě žila, byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, o němž se dá říct, že byl vychovatelem budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad. Na začátku 18. století už byl hrad trošku ruina, ale hrabě Kinský ho opravil a dal k dispozici církvi, která ho pak dalších 300 let užívala jako faru. Proto je taky hrad v tak dobrém stavu. Je totiž dost výjimečné, aby se na hradě pořád kontinuálně žilo.
Foto: Lukáš Hausenblas
Jak jste k hradu přišel vy?
Mezi známými se o mně vědělo, že bych si chtěl pronajmout nějaký statek na venkově, který bych udržoval a platil majitelům nájem. No a jednoho dne jsem potkal kamaráda, který mi řekl hele, čau, nechceš hrad? Já mu na to řekl, že jo, a hned jsem byl z té myšlenky natěšený. Pak jsme se dohodli s farností za jakých podmínek to udělat a už jsem na hradě tři a půl roku. Jsou tu sice trošku polní podmínky, ale mně to nevadí. Mám smlouvu na nějakou delší dobu, platím nájem a mám povinnost nějakou část peněz investovat do oprav.
Jak často tady pobýváte?
Momentálně bydlím na střeše pražské Lucerny a tady na hradě pobývám asi tak třetinu svého času. Nemám to ale jako chalupu či letní byt a jsem tu i přes zimu, kdy je tady větší klid a jezdí sem míň lidí. Zimu tu mám totiž nejraději. Většina lidí se těší na jaro a já jsem smutný, že už zima končí a nebudu moci topit v kamnech. Je úžasné, když se v noci probudím a pozoruji, jak se na stropě mihotá světlo z kamen. Užívám si to a mám to hrozně rád. Beru to jako velký dar, že můžu žít na hradě.
Foto: Lukáš Hausenblas
Je pro vás hrad inspirativním prostředím?
Určitě. Ve městě se člověk nedonutí soustředit se na drobné věci, které jsou pro život strašně důležité. Víc se tady můžu stáhnout do nitra, v tom je klid na hradě jedinečný. Hodně mě teď naplňuje psaní textů o všemožných myšlenkách. Třeba jsem se ve fejetonu zaobíral tím, proč na procházkách v přírodě žmouláme v ruce větvičku, list, kamínek... I tohle mi dává takové usebrání k tomu, abych se zamýšlel nad věcmi, které mi přijdou důležitější, než to, co zrovna dělá Babiš. Plnost a hloubku člověka teď vidím v tom, když je vnímavý vůči věcem. Že nemusí nikde cestovat po světě, ale v periferii domu, kde bydlí, dokáže vnímat bohatost toho všeho. To mě učí ten hrad.
Foto: Lukáš Hausenblas
Jak dalece je hrad otevřený veřejnosti?
Pořádám tady různé akce, třeba koncerty, zkouší tady kapely, dost často děláme přednášky, které se týkají historie. Občas hrad půjčuji neziskovkám, jezdí sem i skauti. Co mě hodně zajímá, to je letní filozofická škola, která tady probíhá. Líbí se mi, že se člověk vzdělává nejen kvůli tomu, že musí, ale že ho to tady na historickém místě může i bavit. Těmto vzdělávacím a historicky zaměřeným věcem bych se chtěl věnovat víc a víc. Různým akcím jsem ale otevřený jen do určité míry, protože jde přece jenom o můj čas. Rozhodně sem ale nechci vnášet žádnou esoteriku.
Jsou místní rádi, že hrad opět žije?
To nevím, ale teď se obyvatelům Ratají nad Sázavou třeba snažím zpříjemňovat čas kolem oběda. Asi po 40 letech jsme „oprášili“ zvony ve věži a obnovili polední zvonění. Podle mého, když jsou někde zvony a nevyužívají se, tak to místo ztrácí duši.
Foto: Lukáš Hausenblas
Pouštíte se tady do nějakých oprav?
S těmi to není tak jednoduché. Abych mohl něco opravit, tak k tomu potřebuji mít zaměření, což stojí třeba půl milionu. Pak se musí vypracovat projekt, a to stojí třeba další milion. Potom se teprve dá žádat o granty. Vstupují do toho i památkáři atd. Není to tak, že přijedou skauti a něco tady opraví.
Foto: Lukáš Hausenblas
Jste „hradní pán“ a co ještě?
Říkám si kavárník, protože v Praze provozuji tři kavárny. Je to živnost a zároveň i něco, co má přidanou hodnotu v tom, že nejde jen o kafe a alkohol, ale hlavně o potkávání se s lidmi. Dost často je v kavárnách i kulturní program, který se přelévá i do ulice. Tohle přelévání na ulici mě časem přimělo k tomu, abych se začal zajímat o projekty, jež by oživovaly veřejný prostor. Tak vznikla třeba piana, ping pongy nebo šachové stolky na ulici. Hodně se teď věnuji střeše Lucerny, která je pro mě takový symbol. Na střechách se totiž málokdy žije, a přitom nabízejí spoustu úžasného prostoru, který je ve městě. Takže to je pro mě taková věc, na které pracuji už přes čtyři roky.
Foto: Lukáš Hausenblas
Už jsme tam udělali hodně oprav a úprav, ale ještě nejsme úplně u konce. Tam bych rád dál zval lidi, ukázal jim to tam a dělal tam spoustu akcí a přednášek. Je to pro mě důležité i z toho důvodu, že tím třeba spoustu lidí inspiruji a díky Lucerně vznikne i spousta dalších podobných střech.
Není těch aktivit na jednoho člověka až příliš?
Aktivit je samozřejmě moc a už se nechci více rozptylovat dalšími, ale spíš dělat dobře ty, které právě dělám. Ale je pravděpodobné, že když se tady sejdeme za rok, tak k těm aktivitám ještě něco přibude. Aktuálně se zajímám o Staroměstskou tržnici v ulici 28. října. Rádi bychom tržnici provozovali a využili ji jako zajímavé vnitřní veřejné prostory.
ONDŘEJ KOBZA
Kavárník
- V Praze provozuje tři kavárny: Café V lese, Café Neustadt a Klub FAMU.
- Rád oživuje veřejný prostor – na ulice postavil piána, poeziomaty (jukeboxy s poezií), šachové stolky či pingpongové stoly.
- Pronajal si střechu pražské Lucerny, kde bydlí a kterou při různých akcích otevírá veřejnosti, aby ukázal, kolik netušených krásných prostor Praha nabízí na svých střechách.
- Stará se o hrad Pirkštejn, kde pracuje, odpočívá a pořádá akce nejrůznějšího charakteru. Starat se o hrad není žádná romantika, ale spíše polní podmínky. Ondřej tu ale nachází klid a soustředění, což mu vyhovuje.
